Proč často nejde říct ne

„Proč jsi to neřekl/a?“ „Proč jsi nepoužil/a stopku?“ Tyhle otázky slyší lidé, kterým se porušení stalo, velmi často. Odpověď je, že v tu chvíli často nemohli.

Co se děje během porušení#

• zamrznutí nebo disociace
• podřízení se ze strachu (fawning) – vyhovět, usmívat se, „spolupracovat“, aby se situace nezhoršila
• sociální tlak – nechci dělat scénu, jsou tu lidé
• porušení vlastního konsentu – „vždyť jsem to chtěl/a“
• zmatení – neschopnost o tom racionálně uvažovat
• pocit viny a studu, vnitřní útoky na sebe
• pocit bezmoci
• vztek na sebe i na druhého
• potřeba mluvit vs. neschopnost mluvit
• traumatická reakce
• reakce těla, psychosomatika

Navenek to nemusí být vůbec vidět.

Co se děje v těle#

Náš nervový systém neustále a nevědomě vyhodnocuje, jestli je situace bezpečná (odborně se tomu říká neurocepce). Sleduje prostředí, tón hlasu, mimiku a pohyby druhého i signály vlastního těla – tep, dech, svalové napětí. Reaguje automaticky a rychleji než vědomí. Když vyhodnotí ohrožení, přepne nás do režimu přežití dřív, než stihneme cokoliv rozhodnout.

Zjednodušeně má nervový systém tři režimy:

• bezpečí a spojení – dokážeme komunikovat, spolupracovat, hrát si („můžu“),
• mobilizace – útok nebo útěk („musím to zvládnout“),
• znehybnění – zamrznutí, ztuhnutí, odpojení („musím to vydržet“).

Okno tolerance#

Okno tolerance je stav, ve kterém dokážeme vnímat, přemýšlet, řešit problémy a regulovat své emoce.

Když okno opustíme, přichází přebuzení (úzkost, panika, tunelové vidění, agrese) nebo útlum (otupělost, mozková mlha, disociace, zamrznutí, kolaps). V obou případech se zmenšuje přístup k logice. Je rozdíl něco vědět a být schopen to v tu chvíli použít. Proto i člověk, který přesně ví, jakou má stopku, ji nemusí dokázat vyslovit.

Co s tím v praxi: Nejdřív regulace, potom vysvětlování.

Zamrznutí#

Na ohrožení reagujeme kaskádou reakcí:

1. Nabuzení – zrychlený tep a dech, napětí svalů.
2. Útěk nebo boj.
3. Zamrznutí – útěk nebo boj se odkládá.
4. Svalová nehybnost (tonic immobility) – neschopnost se pohnout nebo mluvit nahlas při neuniknutelné hrozbě. Je to strategie poslední záchrany.
5. Zhroucená nehybnost (collapsed immobility) – se ztrátou svalového napětí, případně i vědomí.
6. Klidná nehybnost (quiescent immobility) – po skončení hrozby.

Paralýza strachem je častá#

Mimovolní ztuhnutí není volba ani slabost. Švédská studie sledovala 298 žen, které vyhledaly specializovanou pohotovost do měsíce po znásilnění:

• 70 % z nich uvedlo během útoku výraznou ztuhlost (tonic immobility),
• 48 % uvedlo ztuhlost extrémní,
• ženy, které zažily extrémní ztuhlost, měly po šesti měsících zhruba dvakrát častěji posttraumatickou stresovou poruchu (51 % oproti 28 %) a přibližně dvakrát a půlkrát častěji těžkou depresi (34 % oproti 14 %).

Zdroj: Möller, A., Söndergaard, H. P., Helström, L. (2017). Tonic immobility during sexual assault – a common reaction predicting post-traumatic stress disorder and severe depression. Acta Obstetricia et Gynecologica Scandinavica, 96(8), 932–938. doi:10.1111/aogs.13174

Studie se týkala znásilnění, ne domluvených session. Ukazuje ale, jak běžná je tato reakce na silné ohrožení – a že nemožnost se bránit nebo promluvit neznamená souhlas. Česká právní úprava se zamrznutím od roku 2025 výslovně počítá. Viz Právní rámec.

Podřízení se (fawning)#

Vedle útoku, útěku a zamrznutí existuje ještě jedna reakce na ohrožení: podřízení se (anglicky fawn). Člověk se pod vlivem strachu začne chovat podle přání druhého – vyhoví, usmívá se, přitakává, snaží se druhého uklidnit nebo potěšit, aby situace nebyla ještě horší.

Při session je fawning obzvlášť zrádný, protože navenek vypadá jako souhlas nebo jako „dobrá submise“. Druhá strana pak nemusí poznat, že se něco děje – a člověk sám si to často uvědomí až později. Souvisí i s porušováním vlastních hranic.

Disociace#

• znepřítomnění, otupění
• pocit nereálnosti
• odpoutání od vlastního těla
• oddělení od emocí a vjemů, které akt přináší
• apatie

Disociace je obranný mechanismus proti emočnímu zranění. Během session je zrádná, protože se může jevit jako subspace. Proto čtení protějšku nestačí.

Co z toho plyne#

• Stopka a „vždyť mohl/a říct ne“ nepřenášejí odpovědnost na toho, komu se to děje.
• Ten, kdo jedná, musí aktivně ověřovat (check-in) a raději zpomalit.
• Mlčení není souhlas.