V dalších dnech

Platí to pro obě strany. Rozdíl je hlavně v tom, kdo potřebuje víc času a prostoru: ten, komu byly narušeny hranice, určuje tempo.

Nebýt na to sám/sama#

Hledejte podporu i mimo protějšek: u kamarádů, u peer konzultanta (zkušeného člověka z komunity), u terapeuta.

Pozor na „efekt nejky“: kamarádi, kteří vás chtějí podpořit, mohou situaci nevědomky zveličovat nebo naopak zlehčovat. Podpora neznamená přitakávat všemu.

Pojmenovat pocity a průběh#

Mluvte o tom, nebo si pište deník. Vzpomínka se skládá při každém vybavení znovu, a proto záleží na tom, v jakém stavu se k ní vracíte (viz Paměť není videozáznam).

Uznat pocity#

Nezpochybňovat a věřit – i tehdy, když nám pocity druhého (nebo naše vlastní) nedávají smysl.

Naslouchat neznamená souhlasit#

Když nasloucháme, vstupujeme do subjektivního světa druhého. Nemusíme s jeho výkladem souhlasit, abychom ho mohli slyšet.

Zlozvyky, které naslouchání kazí:

• odpojit se,
• uklidňovat („to bude dobrý“),
• radit,
• odbíhat k vlastním zážitkům,
• skákat do řeči,
• vysvětlovat „jak to doopravdy bylo“.

Čtyři uši: každá zpráva má čtyři roviny – fakta, sebeprojev (co o sobě mluvčí říká), vztah (co si myslí o mně) a výzvu (co ode mě chce). Po incidentu často slyšíme hlavně vztahovou rovinu („jsi špatný/á“), i když druhý mluví hlavně o sobě („bojím se“).

Dát čas#

• Netlačit na řešení. Můžeme nabídnout možnosti a nechat druhého vybrat.
• Nenutit druhého ani sebe k odpuštění.

Zajímat se a být k dispozici#

Abyste mohli být druhému k dispozici, potřebujete být sami v relativním klidu. Ne v pohodě – jen ve stavu základní funkčnosti (viz Nejdřív regulace).

Vyjádřit lítost, případně uznat chybu#

Lítost nad tím, že druhému je zle, se dá vyjádřit vždy. Uznat chybu tam, kde k ní došlo, je základ nápravy.

Oddělit osobnost od situace#

„Stalo se něco špatně“ není totéž co „Jsem / jsi špatný člověk“. Toto rozlišení pomáhá oběma stranám: zasažené osobě neodbývat svůj prožitek, druhé straně převzít odpovědnost a nezhroutit se pod ní.

Popisovat místo hodnocení#

„V tu chvíli jsem ztuhl/a“ místo „Byl/a jsem slabý/á“. „Pokračoval/a jsem, i když jsi řekl/a stop“ místo „Jsem zrůda“. Popis otevírá cestu k porozumění, hodnocení ji zavírá.

Obnovovat důvěru postupně#

Po incidentu se hranice mohou změnit:

• mohou být citlivější,
• mohou se stáhnout („radši žádné“),
• mohou se zpevnit („nikdy už nic“).

To je přirozené. Návrat k pružnosti je proces, ne jedno rozhodnutí. K session se dá vracet malými kroky (viz Postupné objevování).

Poučit se#

• Zmenšit riziko – informovat se, prevence (viz Jak porušení předcházet).
• Zvětšit bezpečí se sebou – rozumět si, všímat si těla, trénovat říkat ne (viz Jak říct ne).
• Zvětšit bezpečí s druhým – komunikovat, ověřovat, a pokud se neznáte, „proklepnout si člověka“ (viz Poznání partnera předem).
• Zvětšit bezpečí s prostorem – obrátit se na organizátory nebo lektory.
• Zvolit jiný přístup ke konsentu – například víc explicitní domluvy předem, častější check-in, postupné objevování místo rozšiřování souhlasu v průběhu session nebo vynechání čtení protějšku jako hlavní metody (viz Přístupy ke konsentu).

Přijmout rozhodnutí#

Je v pořádku stáhnout se, ukončit spolupráci nebo vztah. Rozhodnutí druhé strany je potřeba respektovat.

Nejít přes své hranice#

Ani kvůli smíření, ani kvůli tomu, aby „to bylo zase normální“.

Opatrně se zveřejňováním a tlakem komunity#

Zveřejnění může pomoct, ale i ublížit – oběma stranám. Rozhodnutí patří tomu, komu byly hranice narušeny, a nemělo by vzniknout pod tlakem okolí. Viz Nahlašování.