Obrany a potřeby
Obranné mechanismy#
Obranné mechanismy jsou nevědomé psychické procesy, které nás udržují funkční a chrání naši psychickou bezpečnost. Regulují strach, úzkost, bolest nebo vinu.
- Jsou důležité. Bez nich bychom se často zhroutili.
- Brání nás za každou cenu a rychle.
- Moc se neučí – jsou rigidní, emoční a často ultimátní („nikdy“, „vždycky“).
- Problém nastává, když se „zaseknou“ a brání nám zpracovat to, co se děje teď.
- Když roste naše kapacita (viz okno tolerance), obrany se mohou ozývat méně často a méně intenzivně a my si jich můžeme začít všímat.
Typické obrany: vytěsnění, popření, projekce, racionalizace, intelektualizace.
Po incidentu se často střetnou obrany obou stran. Jeden útočí, druhý se brání, a k tomu, co oba skutečně potřebují, se nikdo nedostane.
Pod obranami jsou potřeby#
| Co říkám | Co potřebuji |
|---|---|
| „Končím s tebou.“ | „Potřebuju se cítit bezpečně.“ |
| „Ty jsi mi to udělal/a.“ | „Potřebuju uznání a nápravu.“ |
| „Nic se nestalo.“ | „Potřebuju, aby to nebylo tak velké.“ |
Pod obranami bývají potřeby bezpečí, autonomie, kompetence, sounáležitosti, respektu nebo smyslu.
Ne každá intenzita je obrana. Pokud byl porušený konsent, může být pevné „ne“ úplně regulované a oprávněné.
Otázky pro sebe#
- Kdybych byl/a klidnější, řekl/a bych to stejně?
- Je v tom víc obvinění, nebo víc informace? „Ty mě nerespektuješ.“ × „Potřebuju, aby moje stopka byla okamžitě brána vážně.“
- Je to ultimátum, nebo hranice? „Nikdy už nic.“ × „Teď si dávám pauzu.“
Zpětná vazba pomocí „já-výroku“#
Já-výrok pomáhá mluvit o tom, co se stalo, bez útoku a bez zlehčování:
- Já – popis pocitu: „Cítil/a jsem se vyděšeně…“
- Když – popis situace: „…když jsi pokračoval/a i po tom, co jsem řekl/a stop…“
- Protože – proč je to pro mě důležité: „…protože jsem pak nevěděl/a, jestli se na stopku můžu spolehnout.“
- Rád/a bych / Pomohlo by mi / Líbilo by se mi – přání: „Potřebuju, abychom si příště stopku vyzkoušeli předem a abys na ni reagoval/a okamžitě.“
Já-výrok neznamená, že druhý musí souhlasit. Dává mu ale šanci slyšet, co se stalo, a ne jen obvinění, proti kterému se brání.
Vnitřní tým#
Každý z nás má v sobě různé části – jedna se zlobí, jiná se stydí, další by chtěla všechno odpustit a zapomenout. Ambivalence pocitů je normální.
Pomáhá představit si je jako poradu u kulatého stolu nebo sportovní družstvo: zatím se možná překřikují, ale dá se s nimi pracovat. Zkuste objevovat svůj vnitřní tým – kdo tam je, jak vypadá, co chce, čeho se bojí a co by mu mohlo pomoct.