Pro toho, komu se to stalo

„Asi deset minut jsem jen brečela a nebyla schopna reagovat. Pak mi došlo, že to můžu zastavit, že nemusím být obětí.“

Během toho (pokud můžete)#

• Neobviňujte se a nemyslete teď na následky.
• Uvědomte si, že to můžete zastavit. Máte plnou moc nad svým tělem.
• Uvědomte si, že protějšek to možná jen neví.
• Použijte stopku.
• Pokud stopka nefunguje, odporujte jinak: hlasitěji, jinými slovy, pohybem, zavoláním o pomoc.
• Dejte najevo vážnost situace.

Pokud to nešlo, nedokázali jste se pohnout ani promluvit, není to selhání. Je to běžná reakce těla. Viz Proč oběť neřekne ne.

Potom#

• Myslete na sebe. Teď je to v pořádku.
• Neobviňujte se, že jste měli udělat něco jinak.
• Komunikujte, až budete chtít. S původcem nemusíte mluvit hned, ani vůbec.
• Promluvte si s někým, komu věříte.
• Dopřejte si čas.
• Pokud to bylo závažné, kontaktujte organizátory akce nebo studia.
• Pokud to bylo velmi závažné, zvažte zapojení policie. I to je vaše rozhodnutí. Pokud o tom uvažujete, nesprchujte se, nevyhazujte oblečení a zaznamenejte si, co se stalo.

Jak zabránit rozvinutí traumatu#

• Nepopírejte v sobě, co se stalo.
• Validujte své pocity. Jsou oprávněné, ať jsou jakékoliv.
• Mluvte o tom. Pokud nemůžete mluvit, napište si, co se stalo.
• Opakujte si, že to není vaše chyba.
• Dotýkejte se svého těla a hýčkejte se.
• Nezůstávejte sami, neizolujte se.
• Nedělejte, že se nic nestalo.
• Vymezte se. I to je akt moci.
• Vyhledejte terapeuta, ideálně se zkušeností s kinkem (viz Pomoc a zdroje).

Více o dalších dnech a týdnech: Co se děje dál.